Evča Pončová o ultra a běhu
Dlouholetá členka Runsport týmu, která začala běhat vlastně úplnou náhodou. Dnes je z ní úspěšná zapálená ultraběžkyně, která svoji vášeň navíc ráda předává mladším generacím a motivuje lidi okolo sebe k pohybu. Pojďte si přečíst rozhovor s Evčou a zjistit, co stálo za jejími běžeckými začátky, kde nejradši běhá a proč je pro ni Runsport tým srdcovou záležitostí.
Evo, jak dlouho působíš v Runsportu?
No, to už je opravdu dlouho. Počítám, že to může být víc než 10 let, prakticky od samého začátku vzniku Runsportu. Tehdy to vlastně byla taková náhoda... nebo možná osud? Můj tehdejší kamarád, se kterým jsem často běhávala po horách v mých běžeckých začátcích, přišel s nabídkou, jestli se nechci přidat k jedné nově vznikající běžecké skupině. Zakládal ji tenkrát sám Robert Krupička, několikanásobný mistr ČR a reprezentant v bězích do vrchu, no, a tou skupinou byl právě Runsport Team. Nejdřív jsem váhala, jestli jsem vůbec ten správný člověk, který může být součástí týmu nesoucího takové jméno a vedeného někým, jako je Robert. Znala jsem ho z jedné akce pořádané Salomonem a už tehdy jsem obdivovala jeho výkony. Nakonec jsem ale byla přijata a stala se jednou z prvních dvaceti členů týmu. A tak to všechno začalo…
Čím Tě komunita těchto lidí nejvíc přitahuje? Co je pro Tebe v Runsport týmu nejdůležitější?
Na Runsport Týmu mě nejvíc přitahuje to, že jsme všichni naladěni na stejnou vlnu. Milujeme běh, máme rádi hory, přírodu a ten pocit svobody, který s tím vším přichází. Jsme pozitivní, otevření a lidsky naladění lidé — a pro mě osobně je tahle komunita tak trochu jako druhá rodina.
Cítím se mezi nimi opravdu dobře. Není to jen o sportovních výkonech, ale hlavně o přístupu, atmosféře a vzájemné podpoře. Co je pro mě úplně nejdůležitější? Upřímnost, vzájemná motivace a to, že si fandíme — ve sportu i v životě. Každý z nás má jiný příběh, ale spojuje nás vášeň pro běhání a chuť posouvat se dál. A právě tahle kombinace je pro mě nesmírně cenná.
Jak bys popsala společné akce? Kam společně vyrážíte a jak často?
Dvakrát do roka – na jaře a na podzim – pořádáme společné běžecké soustředění. A kde jinde než v horách, že jo? (smích) Nejvíc se mi líbí, že se místa pravidelně obměňují, takže máme možnost poznávat nové kouty naší krásné krajiny, často i takové, kde někteří z nás ještě nikdy nebyli. Za to patří velké díky našemu „vedoucímu tlupy“ Zdeňku Hruškovi, který to pro nás vždy pečlivě připraví a naplánuje do posledního detailu. A co už máme proběhané? Krkonoše, Jeseníky, Beskydy, Jizerské hory, ale i Vysočinu. Každé místo má svoje kouzlo a vždycky si odvážíme nejen kilometry v nohách, ale i spoustu zážitků.
Jaká na těchto akcích panuje atmosféra a jaký máte program?
Program bývá pestrý a nabitý – a i když by se mohlo zdát, že jde hlavně o konzumaci piva a vína (smích), není to tak. Spíš si navzájem sdílíme, co jsme kde běželi, co jsme zažili, a dáváme si tipy na závody, které stojí za to. Vzhledem k tomu, že jsme rozesetí po celé republice a s některými členy se během roku skoro nevidíme, je znát, jak moc se na sebe těšíme.
Atmosféra celého víkendu je vždycky skvělá – přátelská, veselá, otevřená. Sdílíme nejen zážitky ze závodů, ale i své plány, cíle a sny pro nadcházející sezónu. Je to chvíle, kdy jsme opravdu spolu – nejen jako tým, ale jako kamarádi, kteří si mají co říct.
Jak uvádíš, členové Runsport týmu jsou z různých částí republiky. Jak často máte možnost se setkat? A organizujete i setkání třeba na nějakých závodech nebo jiných akcích?
Tím, že jsme každý odjinud, vídám se mimo společná soustředění s některými často, s jinými méně. Osobně bych asi vypíchla, že nejvíc společných akcí zažívám s Marcelkou Mikuleckou (která je také členkou týmu). Trávíme spolu spoustu času, často vyrážíme na domluvené akce – v létě běháme v kopcích, v zimě chodíme na skialpy. Máme to prostě krásně sladěné.
Díky našemu společnému chatu na sociálních sítích se ale můžeme kdykoliv snadno domluvit i s ostatními – ať už na společný výběh nebo na účast na nějakém závodě. A řekla bych, že když se takhle svoláme, většinou se nás sejde pořádná tlupa! (úsměv) Je skvělé, že i když nejsme stále spolu, máme tu možnost se propojovat, podporovat a sdílet to, co nás baví.
Jaké byly Tvé běžecké začátky? Kdy jsi s během začala a čím sis ho nejvíc oblíbila?
Moje běžecké začátky? To je na dlouhé vyprávění! (smích) Vlastně to všechno začalo už v dětství, na základní škole. Vynikala jsem téměř ve všech sportech – byla jsem neuvěřitelně akční, zapálená a chtěla být ve všem nejlepší. Vyhrávala jsem různé školní olympiády, hlavně v disciplínách jako šplh a běh na 1 500 metrů. To byla moje doména!
Pak ale přišla puberta a s ní i období, kdy to, co do té doby byla disciplína, začalo být „trapnou aktivitou“ (smích). Takže jsem na nějaký čas sport pověsila na hřebík… nebo alespoň trochu ubrala.
V dospělosti jsem zůstala aktivní. S rodinou jsme hodně jezdili na kole, na inlinech, ale běh mě tehdy ještě nelákal. Až jednoho dne, zhruba před 14 lety, se to všechno změnilo. Byla jsem tehdy na víkendové obchodní prezentaci značky Salomon (dlouhá léta jsem totiž vedla specializovaný sportovní obchod) a v rámci prezentu jsme dostali novinku – běžecké boty. A ty všechno odstartovaly.
Po letech jsem si je obula a zkusila se znovu rozběhnout. No, co vám budu povídat, byl to po těch letech docela šok pro tělo! Ale od té chvíle běhám pořád. Začala jsem klasickými silničními desítkami, postupně jsem se posouvala výš a dál – ke krátkým trailům, běhům do vrchu a časem i k delším vzdálenostem. A běh se pro mě stal vášní, která se mě drží dodnes.
Na jaké trasy se tedy dnes nejvíc zaměřuješ? Běháš raději na silnici, v terénu, v horách? A jaké délky?
Jednoznačně na terén. Baví mě, když se mi mění povrch pod nohama, a miluju to splynutí s přírodou. Nejraději běhám mimo asfalt, za městem, kde si můžu vychutnat vůni lesa a zastavit se na kopci, zhluboka se nadechnout čistého vzduchu.
S věkem člověk zraje – a tak jsem i já přešla z rychlosti spíš k vytrvalosti. Nejlépe se cítím na delších tratích, ideálně v rozmezí 40–70 km. A jednou do roka si dopřeju i něco ještě delšího, jako takovou svou malou odměnu. (úsměv)
Kde nejradši trénuješ? Pocházíš z Jaroměře, doporučila bys nám nějakou svoji oblíbenou trasu v okolí domova?
V okolí Jaroměře musím zmínit hlavně lesy kolem Kuksu – tam trávím asi nejvíc běžeckých hodin v týdnu. Často totiž vyrážím rovnou z domu a jsem hned v terénu.
Jindy se přesouvám kousek autem za Jaroměř do Nového Města nad Metují, kde jsou nádherné stezky přes Peklo směrem na Dobrošov – to je další moje srdcovka. A určitě musím vypíchnout i trasu kolem přehrady Les Království u Dvora Králové. Tam občas dojedu vlakem, vystoupím a běžím přes Zvičinu a Kuks rovnou zpátky domů. O víkendech většinou vyjíždím do hor, kde si užívám pořádné převýšení a klid.
Kam nejraději vyjíždíš na hory? Máš nějaká oblíbená místa a případně trasu?
Tím, že mám nejblíže Krkonoše, většinu svých dlouhých běhů plánuji právě tam. Nejraději vyrážím buď z Janských Lázní, nebo z Černého Dolu, kde potkávám podstatně méně lidí než třeba v Peci pod Sněžkou. Mám svoje tajné cestičky, kde se vyhnu davům, a protože jsem ranní ptáče, hlavně v létě bývám na horách často úplně první – a to miluju!
Poslední dobou jsem si ale hodně oblíbila i Góry Stołowe v Polsku, které mám paradoxně ještě blíž než Krkonoše. Je tam technický terén, nemalé převýšení a krásná příroda. A právě to mě teď baví nejvíc. Rozhodně doporučuji!
Jak vypadá Tvůj běžný tréninkový týden?
Pondělí mívám nastavené jako běžecké volno. Věnuji ho dětem a zároveň vedu miniškoličku atletiky, kde můžu předávat své zkušenosti další generaci, což mě moc baví.
Od úterý do pátku si pohrávám s tempem. Jsou to sice kratší vzdálenosti, ale o to kvalitnější tréninky – zaměřuji se hlavně na techniku běhu a práci s tělem.
O víkendech ráda vyrážím do hor. Užívám si dlouhé běhy v kopcích, protože závodím převážně na ultratrailech, a právě tyhle „celodenní běhy“ mě baví nejvíc. Nejde o rychlost, ale o vytrvalost a o to být v pohybu delší dobu – tělo si tak zvyká na zátěž, která ho čeká při závodech.
Samozřejmě tréninkový týden vypadá jinak před závodem a jinak po něm, a hlavně se snažím poslouchat své tělo. Kromě běhu také doplňuji pohyb dalšími aktivitami, jako je cyklistika, lyžování nebo turistika. Pohyb venku je pro mě prostě životní styl.
Co považuješ za svůj největší běžecký úspěch?
Jelikož se už řadím mezi „veterány“ (smích), považuji za úspěch každý dokončený závod. Ale pokud bych měla vypíchnout jeden opravdu výjimečný moment, byla by to moje první stovka. To byl běžecký sen, ke kterému jsem směřovala tři roky příprav a odhodlání.
Na svou první stovku jsem si vybrala závod Libouchecký ultramaraton v Českém středohoří, což je nádherný závod s rodinnou atmosférou. Parametry byly výživné: 120 km a 3 500 výškových metrů. Doběhla jsem jako první žena – pravda, nebylo nás tam mnoho (smích) – ale v tu chvíli pro mě nebylo důležité umístění, hlavní bylo dokončit svou dlouhou cestu, a to se podařilo.
Velmi si vážím i všech závodů, které jsem absolvovala v zahraničí – ať už to bylo ve Švýcarsku, Rakousku, Slovinsku, Polsku… A pokud mám jmenovat srdcovku, bude to rozhodně Madeira. Ta pro mě byla jedinečná jak trasou, tak atmosférou.
A máš nějaký běžecký sen, který by sis ráda splnila?
Určitě bych se ráda vrátila na Madeiru a znovu se postavila na start závodu MIUT (Madeira Island Ultra Trail). Pro mě je to úplně jiná dimenze. Nádherná příroda, náročná trať, silná atmosféra… prostě zatím nejkrásnější místo, kde jsem kdy běžela.
Ale kromě závodních přání mám jedno mnohem důležitější: zůstat zdravá, mít pevné zdraví pro sebe i pro svou milovanou rodinu. Chci být ještě dlouho aktivní, plná energie a dál předávat své zkušenosti mladé generaci, ať už jako trenérka nebo jen jako inspirace. Chci také motivovat ostatní, třeba i starší, že nikdy není pozdě začít se hýbat, plnit si sny a mít z pohybu radost. To mě naplňuje ze všeho nejvíc. Všechno ostatní pak přijde samo.
Děkujeme za rozhovor a ať to běhá :-)
