Zdeněk Hruška: Při ultra zažiješ věci, o kterých se běžnému smrtelníkovi ani nezdá
Šéf Runsport týmu, usměvavý, pozitivně naladěný a skromný ultraběžec, který má rád hory a dobrodružství. Zdeněk Hruška nejen že podává stabilně vynikající výkony a patří k naší ultra špičce, ale zároveň na sobě stále pracuje a hledá možnosti, v čem se zlepšovat po fyzické i mentální stránce přípravy. To vše s pokorou a velkou láskou k horám.
Zdendo, mohl bys na úvod jako šéf Runsport týmu váš tým představit?
Ahoj, určitě moc rád! Takže, ve zkratce, Runsport Team vznikl někdy kolem roku 2015 a založil ho původní majitel e-shopu RunSport.cz a hlavně jedna z největších českých běžecký legend, Robert Krupička, spolu s Romanem Chládkem. Roman byl zároveň původním šéfem týmu a je v ultraběžecké komunitě také dobře znám.
Naše aktivity se točí hlavně kolem běhání v terénu a horách, což je i hlavní specializace obchodu RunSport.cz, který v současné době vedou manželé Sadílkovi. Z toho také nejspíš plyne složení našeho týmu, který je plný lidí s velmi kladným vztahem k horám. Na členy našeho týmu můžete narazit na různých typech závodů, při všelijakých dobrodružstvích v horách nebo je potkáte jen tak klusat po okolí samotné, s pejskem nebo třeba i s dětským vozítkem (smích). Jsme zkrátka #expertinakopce (smích).
Jsou všichni členové běžci? A jaká je atmosféra v týmu?
Primárně jsou všichni členové běžci. Je to určitě jedním z hlavních předpokladů, jak se stát členem týmu. Jednotlivci se ale věnují různým aktivitám, jako jsou skialpy, kolo, orienťáky, „spartany“ a tak dále.
Více než to jsme však hlavně všichni skvělí kamarádi. Jádro týmu tvoří lidé, kteří jsou jeho součástí od samotného počátku. Ne všichni se stále realizují na běžeckých závodech, což však neznamená, že bychom je chtěli v týmu nahradit, protože to zkrátka dost dobře nejde. Jsme tým plný různorodých osobností, ale když se minimálně dvakrát do roka potkáme na soustředění, máme si vždy co říct. Abych to shrnul, naše soustředění jsou z velké části společenské události. A přestože téměř vždy za ten společný víkend naběháme klidně kolem 50 – 60km, společenská stránka je minimálně stejně důležitá jako ta sportovní. Diskutujeme události kolem týmu, domlouváme společné cesty na závody, anebo řešíme každodenní život.
Pojďme nyní k Tobě. Jak dlouho běháš a kdy jsi s běháním začal?
Tuhle otázku už jsem párkrát odpovídal (smích). Moje běžecká cesta začala přibližně někdy kolem roku 2013, kdy jsem se definitivně rozloučil s fotbalem a začal se věnovat hlavně běhání. Sportoval jsem ale od malička.
A začal jsi hned s dlouhými běhy, nebo jsi nejspíš jako bývalý fotbalista běhal silnici?
Úplně jsem přeskočil atletickou fázi a postupné prodlužování tratí. Běhat jsem začal proto, že jsem se dozvěděl o ultramaratonech a chtěl zažít dobrodružství v horách. To mě lákalo a díky tomu jsem to všechno odstartoval. Moje nejoblíbenější vzdálenosti byly vždy trasy mezi 100 kilometry a 100 mílemi (asi 170 kilometrů). Zejména proto, že tam jsem mohl nejvíce využít svoje přednosti, což jsou asi mentální i fyzická odolnost, schopnost pokračovat přes velký diskomfort, schopnost improvizace a podobně. Mé čistě běžecké a atletické schopnosti za tím vším hodně zaostávají. Ale i na tom se snažím stále pracovat a někam se posouvat i přesto, že už nepatřím mezi ty mladší závodníky (smích).
Zdeněk Hruška a François D'Haene na L'echappée Belle
Čím Tě ultra láká?
Delší ultra nám nabízejí možnost v průběhu jednoho, dvou nebo i více dnů prožít věci, o kterých se většině z nás v našem pohodlném každodenním životě ani nezdá. Často je to vše doprovázeno krásnými scenériemi a zajímavými trasami. Díky ultra jsem se podíval na místa, na která bych se jinak dostal asi stěží. Navíc tento sport stále nejvíce přitahuje určitý typ lidí – lidí, kteří se nebojí hledat svoje hranice a ví, co to znamená tvrdá dřina. Díky tomu jsou běžci ultra závodů často velice pokorní a já mezi nimi našel spoustu kamarádů na celý život.
Co je podle Tebe při ultra důležitější – silná hlava, nebo silné nohy?
Důležité je obojí a vzájemně se to doplňuje. Bez kondice je vám tvrdá hlava relativně k ničemu, ačkoliv možná v takovém případě máte o něco větší šanci ultra dokončit. Ale chtít dokončit ultra a být líný na něj trénovat – to nechám expertům na B7 (smích). Každopádně ať už tělo nebo hlava, obojí se dá trénovat. U obou těchto stránek platí, že každý začínáme někde jinde a máme také někde jinde hranice. Ale jak moc se těmto hranicím přiblížíme, je většinou na nás. Nejlepším tréninkem pro mentální i fyzickou stránku je podle mě pravidelný trénink a disciplína, to nás posune nejdál.
Máš nějaký tip, jak trénovat hlavu, třeba aby se člověk lépe vypořádal s krizí během závodu?
Z mé zkušenosti funguje trénink pozornosti (mindfulness) nebo nějaká forma meditace. Učíme se tak nebýt reaktivní, nedělat rozhodnutí hned na základě nějakého aktuálního pocitu a emocí. A to je obzvlášť důležité, když jsou tři ráno a vy už třeba 10 hodin v kuse běžíte. Dlouhodobé zkušenosti jsou určitě v těchto případech také nenahraditelné. A jako poslední tip, který může využít i nováček v tomto sportu, bych zmínil připravenost na věci, na které se připravit jde. Čím více detailů vychytáte v tréninku, tím menší je šance, že vás něco překvapí v závodě. Takže mít vyladěnou stravu, výbavu, mít částečně nastudovanou trasu, mít připravené taktiky, co dělat v tom kterém okamžiku, patří určitě ke stavebním kamenům úspěchu. Nikdy se nepřipravíte na vše, ale kontrolujte, co kontrolovat můžete a buďte připraveni řešit zbytek. Budete tak o dost blíže cíli, ještě než zazní startovní výstřel.
A jak vypadá fyzická příprava na dlouhé závody?
Myslím, že vypadá víceméně jako každý jiný trénink, který dodržuje základní principy vytrvalostních tréninků. Je v něm spousta běhání, většina z toho pomalu a volně. Zbytek je pak kombinací různých typů intenzit, od maratónského tempa přes půlmaratónské a desítku až po malou část v těch náročnějších doménách, na hranici aerobního metabolismu, kolem VO2max. K tomu pak přidávám nějaké kompenzace, silový trénink, „crosstraining“ jako kolo nebo lyže a běžky v zimě. Nic zázračného. Jen spousty a spousty tréninků a desetitisíce kilometrů v průběhu let. Žádné triky a žádná tajemství. Kdo říká, že nějaké tréninkové tajemství má, nejspíš kecá, pokud tedy zrovna nedopuje nebo tak něco (lehké pousmání).
V posledních pár letech se v ultra změnilo to, že už se netrénuje stylem: „Musím běhat hodně a pomalu“, ale že v podstatě všichni, kdo se chtějí někam posouvat, musí rozvíjet své běžecké schopnosti ze všech možných úhlů. Být dobrým a všestranným běžcem je dnes v ultra nutností. No a o to se taky ve svém tréninku snažím. Jsou věci, které už nedoženu, ale dělám, co můžu.
A co příprava podle specifických terénů? Jak v tréninku simuluješ terény třeba z Alp nebo Dolomit? Pomohlo Ti v tomto ohledu, že jste se s rodinou přestěhovali do hor?
Přestěhování do hor určitě pomohlo nejen po sportovní stránce, ale hlavně po stránce psychické pohody. Bydlet v horách byl náš sen a ten jsme si splnili. Jen shodou okolností kolidoval náš první rok v Jeseníkách s nějakými mými zdravotními problémy, takže jsem si ty nejlepší tréninkové podmínky nemohl pořádně užít a byl jsem z toho dost nešťastný. Loni už jsem trénoval skoro naplno a letos si hory užívám zatím nejvíce.
Na závody ve velkých horách trénuji podobně jako na většinu ostatních závodů. Rozdílem pak bývá závěrečná fáze, třeba dva až tří měsíce před daným závodem, kdy se snažím simulovat vysoké hory v našich podmínkách. To často zahrnuje spoustu běhání nahoru a dolů na nějakém kopci a je jasné, že pro tento typ tréninků jsou lepší podmínky v Jeseníkách než třeba někde ve městě. Každopádně, jak spousta borkyň a borců opakovaně dokazuje, není potřeba v horách žít, aby v nich člověk podával kvalitní výkony. To souvisí s tím, co jsem říkal dříve, že je důležité být co nejlepším běžcem. Jediné, co úplně nejde ničím nahradit, jsou tréninky seběhů a excentrické kontrakce svalů, které je provázejí. Na to však stačí do hor zajet jednou za čas a člověk získá většinu adaptací, které potřebuje. Takže, nikdo si nemusí zoufat, že v horách nebydlí, co se sportovní stránky týče. Ovšem z pohledu lásky k horám a vzhledem k tomu, co doma zažíváme téměř každý den – to už jen tak něčím nahradit nejde.
Všimla jsem si, že jsi začal závodit i na kratších tratích. Baví Tě to, nebo to je hlavně jako příprava na ultra?
Ano, začal, protože jsem pochopil, že pokud chci mít ještě někdy šanci v dlouhých závodech dosáhnout dobrého výsledku, musím být svou nejrychlejší verzí. Doba se změnila a já jsem si uvědomil, že jsem se v průběhu let trochu schoval v takové své pohodlné ultra ulitě. Přestože jsem stále pravidelně trénoval, byla tam období, kdy jsem se na trénink úplně nesoustředil, i když jsem si to nechtěl přiznat. Zároveň jsem se bál běhat kratší závody, abych si nemusel přiznat, že nejsem tak dobrým běžcem, jak jsem si chtěl myslet. A výmluvu za mě vymysleli ostatní: „Bylo to na tebe moc krátké…“ říkali. Vždycky jsem tuhle hlášku nesnášel, protože jsem vnitřně věděl, že to není pravda. Ve skutečnosti to znamenalo, že jsem na lepší výsledek neměl. Kratším distancím se chci v nejbližší době věnovat více, ale hlavně z důvodů, abych byl lepší v ultra, což je stále mým primárním cílem. Tím neříkám, že mě kratší závody nebaví, právě naopak. Stále je však beru spíš jako součást přípravy.
A co tréninky rychlosti? Chodíš někdy třeba běhat na dráhu?
Na dráze jsem nejvíce trénoval, když jsme chvíli bydleli v Lanškrouně (což je mimo jiné sídlo RunSport.cz). Momentálně dráhu úplně po ruce nemám. Místo toho využívám běžecký pás, když jsou v terénu špatné podmínku. Ten mám v garáží a jsem za něj velmi rád, i když to jsou často muka (smích).
Vloni v létě se vám narodila dcerka Meda. Jak se od té doby změnil Tvůj trénink, ať již co se týče času na něj nebo regenerace?
Nejvíce mi narození Medy změnilo režim v tom, že jakmile jsem její narození náležitě zapil, skončil jsem s alkoholem. Nemyslím si, že bych byl nějaký velký pian, určitě ne na poměry naší země, ale i tak mě alkohol dlouhodobě omezoval. Přestože jsem milovníkem piva a rád jsem se bavil s kamarády u sklenky něčeho dobrého, z pohledu sportu a regenerace mě tyhle moje neřesti dost limitovaly. Je pravdou, že je důležité se umět bavit a na regeneraci to má pravděpodobně lepší vliv než stresovat ohledně „správné regenerace“, ale já od té doby zjistil, že mi alkohol nijak nechybí a dokážu se dost dobře socializovat a bavit i bez něj.
Neříkám, že se nikdy nenapiji a budu navždy abstinovat, to asi ne, ale momentálně jsem spokojený.
Tohle všechno zmiňuji hlavně proto, že díky tomu, že jsem nepil, jsem vlastně až takový rozdíl po narození Medy nepocítil. Jsem schopen fungovat, i když někdy samozřejmě spíme méně. Čas na trénink zatím stále mám a za to děkuji hlavně Verči, která mě prozatím stále podporuje v těch šílenostech, co dělám. Mám na trénink vyhrazené brzké ráno, tak jak jsem byl zvyklý. Rozdílem je to, že se snažím co nejvíce maximalizovat čas, který s holkama trávím. Takže chodíme spát brzy a já pak brzy vstávám, abych se stihl vyblbnout, než se holky probudí. S trenérem jsem se domluvil, že soboty budu mít kratší tréninky, abychom mohli podnikat rodinné výlety. Prozatím vše funguje a dále uvidíme. Samozřejmě, běhání není to nejdůležitější v mém životě, takže přes to všechno jsem schopen se podřídit aktuální situaci.
Chtěli byste dcerku vést ke sportu, nebo to necháte na ni? A kdybys jí mohl poradit, který sport bys jí doporučil?
Určitě to necháme na ní. Chceme ji vést k tomu, aby měla ráda přírodu a pohyb, ale do ničeho ji nutit nechceme. Dokud to půjde a dokud ona bude chtít, chceme s ní podnikat výlety a různá dobrodružství, nechat ji vyzkoušet různé kroužky a najít si její vlastní zálibu a vášeň. Taková je naše vize a realitu se tomu budeme snažit co nejvíce přiblížit. Určitě nás v tomto ohledu čeká spousta radosti a taky spousta těžkostí, které si zatím nedokážeme představit. Ale tím si asi musí projít každý. Kdybych jí mohl poradit a nasměrovat ji, určitě bych chtěl, aby dělala něco v přírodě a objevovala svět. Ale pokud ji to bude táhnout jinam, budu se to snažit akceptovat a podpořit ji v tom.
Co považuješ dosud za svůj největší běžecký úspěch?
Za svůj největší úspěch považuji to, že jsem se dostal tam, kde jsem teď. Že jsem dřel mnoho let a za ty roky dosáhl úspěchů, kterých bych třeba papírově dosáhnout neměl. Čtrnáct okruhů na LH24, vítězství na B7, vítězství na Pražské 100, druhé místo na Scénic Trail, několikrát top 10 na LHUT, dokončení UTMB, třetí místo na loňské B7 chvíli po narození Medy a další. Asi to někdy beru jako samozřejmost, ale když si pak uvědomím, co všechno za těmi výsledky je, je to pro mě zřejmě opravdu ten největší úspěch.
Jaké máš plány na letošní sezonu?
LHUT, Mozart 100 a UTMB. A být lepší, než kdy dříve (smích).
A jaké máš sportovní cíle – čeho bys chtěl dosáhnout?
Chtěl bych pokračovat v tom, co dělám, jak dlouho to jen bude možné, pokud mě to bude stále bavit a naplňovat. Chci se stále snažit někam posunout. I když bude časem méně času a budu se třeba muset přizpůsobit jiné životní situaci, rád bych si stále zachoval ten vnitřní oheň, který mě motivuje zavázat si ráno boty a vyrazit ven ze dveří. A pokud náhodou vnitřní oheň vyhasne, budu se snažit najít něco jiného, co zase nějakou jiskřičku vykřeše...
