Holky z našeho Runsport Teamu, Péťa s Marcelkou si odběhly Prominentní vrcholy Lužických hor a Péťa o tom pro náš blog sepsala tenhle krásný článek :)
Prominentní vrcholy Lužických hor
O téhle akci jsem poprvé slyšela někdy na podzim 2019, a i když mi přišla zajímavá, měla jsem pocit, že to není nic pro mě, protože sto kilometrů jsem ještě nikdy neběžela a ani jsem se v blízké době nechystala něco tak šíleného podnikat. Pak ale přišlo jaro 2020 a s ním korona virus, který měl za následek zrušení všech jarních závodů. Najednou nebylo do čeho píchnout, na co se připravovat, pro co trénovat. Nějakou shodou náhod jsem opakovaně narážela na zmínky nebo i reporty o PVLH24. A tehdy mě napadlo, že by možná bylo fajn to prostě jít zkusit. Napsala jsem Marcelce Mikulecké, která už je zkušená stovkařka, jestli by do toho nechtěla jít, ta moc neváhala a byla pro.
Základ je kvalitní příprava
Honza z Trailrun.cz s majitelem Runsport.cz Jindrou Sadílkem souhlasili, že nám budou dělat support team a pak už bylo třeba jen naplánovat trasu. Plánováním jsem strávila docela dost času. Pročetla jsem několik reportů, prohlédla několik map a tras, které už prošli jiní a z toho všeho dala dohromady trasu naši. Kromě trasy vyznačené v mapy.cz, jsem vypracovala i podrobné poznámky k úsekům mezi jednotlivými vrcholy. Už při plánování mi bylo jasné, že některá místa budou na navigaci docela náročná, protože na některé vrcholy prostě cesty ani nevedly. A tak se v poznámkách vyskytovaly výrazy jako “rubnout přímo nahoru” nebo “fiknout lesem dolů”. Výsledná trasa měla mít něco kolem sta kilometrů, ale počítala jsem, že všechno netrefíme, takže i s blouděním jsme doufala v něco okolo 105 km. Jak dlouho nám zdolání trasy bude trvat jsme moc neřešily, protože ani jedna jsme v Lužkách nikdy nebyly a tudíž jsme netušily do čeho vlastně jdeme. Cílem bylo zvládnout celou akci do 24 hodin.
Startujeme
V pátek odpoledne jsme tedy vyrazili směr Lužické hory. Ještě než jsme dorazili na místo startu, začalo pršet a s Marcelkou jsme začaly zvažovat, že čas startu posuneme z původních 22 hodin na půlnoc. Nicméně podle předpovědi počasí mělo pršet pořád a další den odpoledne hrozily i bouřky, a tak jsme usoudily, že není na co čekat a v 22:22 jsme vyrazily vstříc dobrodružství.
Hurá na Sokol
Prvním vrcholem, který jsme měly zdolat, byl Sokol. Tady nebylo moc co zkazit, běželo se hezky lesem. Trochu nás překvapila policejní hlídka, která nás uprostřed černého lesa v noci zastavila a chtěla vidět doklady (které jsem samozřejmě zapomněla v autě), ale jinak pohodový úsek.
Ze Sokola jsme seběhly do Petrovic, kde na nás čekali kluci a taky jsme zde potkaly právě doběhnuvší dvojici Michal Hrabec a Pavel Fenyk. Moc jsme se nezdržovaly a mastily dál. Netrvalo však dlouho a první kufr byl na světě. Ve tmě a dešti jsme si nevšimly rozcestníku a chybu jsme si uvědomily v momentě, kdy jsme se objevily zase u hlavní silnice.
Bloudíme
Dalším vrcholem byla Popova skála. Podle mapy vcelku jednoduchá záležitost. Ovšem jen do té doby než se nám podařilo přeběhnout odbočku na neznačenou cestu a místo přímo na vrchol jsme si celou Popovu skálu oběhly. Na neznačenou stezku jsme se tak napojily až při seběhu.
Z Popovky jsme měly běžet stejnou cestou směrem na Petrovice, ale ve změti cest a cestiček se nám opět podařilo zakufrovat a následně se podle map v mobilu vracet.
Na silnici v Petrovicích nás opět čekali kluci. Odtud byla v plánu zkratka přes louku, ale kluci nás poslali oklikou po cestě, protože vysoká mokrá tráva se netvářila zrovna přívětivě.
Hvozd
Cestu na Hvozd zvládáme bez větších problémů (jen vyběhneme z lesa trochu jinde, než bylo v plánu). Na Hvozdu je mlha a zima. Vyfotíme se u kříže a jdeme dál. Nejdříve seběhneme schody na špatnou stranu, takže se musíme zase vracet nahoru, kde v mlze nacházíme rozcestník a vydáváme se správným směrem na Plešivec. První z vrcholů, kde to musíme v jednom místě rubnout přímo nahoru. Tento úsek vidím v paměti jako mlhu a pokácené a polámané buky všude dokola a my se marně snažíme dostat vpřed. Většinou je to jeden krok vpřed a tři stranou. Když se po nekonečně dlouhé době vyloupneme na nějaké mýtině, marně hledáme nějaký kámen nebo tyčku, jako znamení vrcholu. A i když mapy v mobilu hlásí, že jsme správně, raději volám klukům, zda nás podle trackru vidí na vrcholu nebo ne. Vidí, super, rubeme dolů.
Občerstvovačka na Luži
Další vcelku jednoduchý vrchol Luž zbytečně obíháme po červené (a nabíháme tak 1,5 km), místo abychom šly přímo po hraničních kamenech. Holt v tom neustávajícím dešti nevytahujeme telefon s mapama dost často na to, abychom stále něco nepřebíhaly. Do toho nám volají kluci, kteří na nás čekájí nahoře, ať si dáme pozor na skupinku přiopilých týpků, kteří jdou naším směrem.
Na Luži opět mlha, že by se dala krájet. Něco sníme, Honza fotí, Jindra mi ukazuje na mapě kam půjdem dál a kde se zase setkáme. Sundáváme čelovky a valíme směr Pěnkavčí vrch. Ten zvládáme celkem v pohodě a to i přesto, že to rubeme napřímo terénem. Za denního světla je ta orientace hned o něco lepší.
Stožecké sedlo
Sbíháme do Stožeckého sedla, kde už jsou zase i kluci. Něco sníme, přezujeme totálně mokré boty a ponožy, chvíli se ohřejeme zabalené v dekách a vzhůru na Jedlovou. Tu zvládáme bez kufrování. Nahoře je moc pěkná rozhledna, ale taky mlha, a déšť se mění v liják. Snažíme se do sebe narvat aspoň nějakou tyčku, ale moc dlouho se nezdržíme, protože fouká a nám začíná být zima.
Na řadu přichází Plešivec č.2, další více méně bezproblémový vrchol. Při seběhu dojde i na buzolu, protože poznámky říkají “fiknout lesem na sever”.
Chřibský vrch a dál
Široký vrch sfouknem taky bez větších problémů a valíme na Chřibský vrch. Moc pěkný kopeček, všude samé kameny a skalky, a taky pěkně prudký. Zdá se mi, že ty kopečky jsou prudší a prudší.
Sbíháme na Křížový buk, kde už je náš suppor team. Na řadě je Javor, ze kterého se budeme vracet zase na Křížový buk, takže kluci počkají. Oba svorně prohlásí, že na Javor to je kousek, jen támhle nahoru a za chvíli jsme zpátky. Nahoru to je, to jo, ale docela dost a my se volným terénem drápeme skoro po čtyřech. Dolů máme jít stejnou cestou, ale nějakým záhadným způsobem se ocitneme na cestě, po které jsme před tím rozhodně nešly. Maličký kufřík.
Zlatý vrch a čedičové varhany
Jsme zpět na Křížovém buku a vyrážíme směr Studenec. Zkontrolujeme mapu, všechno jasné, není kde zabloudit. Když ovšem cesta před námi končí plotem, je naopak jasné, že jsme zase něco přeběhly. Naštěstí nejsme až tak úplně mimo, takže dobrý. Dobíháme k louce, kde to potřebujeme zase střihnout a tentokrát už mokrou trávu neřešíme. Ono už je jedno, jestli ta voda jde shora nebo zdola. Na Studenci je fajná rozhledna, ale nahoru nelezeme, to si necháme na jindy a raději svištíme přes Zlatý vrch, kde obdivujeme krásné čedičové varhany, do místa u silnice, kde mají být kluci i s přichystaným vývarem, na který se už vážně těšíme. Konečně přestalo pršet a chvíli prý nebude. Sundáváme bundy a aspoň jeden vrchol si tak užijeme bez deště.
Cíl se blíží
Lehce mě znervózňuje, že už máme za sebou víc jak 80 kilometrů, ale před sebou ještě 6 vrcholů. Navíc na každý vrchol se hrabeme skoro po čtyřech, takže to jde hrozně pomalu. Ještě na šedesátém kilometru jsem měla pocit, že budeme relativně brzy v cíli, teď se naopak začínám bát, abychom to stihly v limitu.
Střední vrch je asi nejhezčím vrcholem z celého dne a to hlavně i proto, že konečně neprší a není mlha a my si můžeme užít úžasné výhledy po okolí.
Tohle bude bolet
Sbíháme na silnici a tady začíná moje utrpení na nekonečném asfaltovém úseku. V nohách už máme kolem devadesáti kilometrů, což je minimálně dvacet kilometrů za mojí “komfortní zónou” a před námi ještě pět vrcholů. Tohle asi bude ta pain cave, co o ní často mluví ti ultra běžci, říkám si.
Neběžím, jen jdu. Marcelku pálí ploska nohy nebo tak něco a potřebuje si to zalepit a tak si sedá na okraj silnice. Jsem ráda, protože nemusím vlát za ní a můžu se pomalu šinout vpřed…. Když mě doběhne, zkouším se zase rozběhnout. Běžím, ale jde to ztěžka, jako by se tělo vyplo. V dálce vidím Jindru, super, to znamená konec asfaltu. Piju kofolu, měla bych asi něco sníst, ale nemám chuť. Tentokrát ani nekoukám s Jindrou do mapy, to nechám na Marcelce a raději se šinu zas dál.
Přes další Sokol
Další vrchol je Sokol č.2, zase trocha toho rubání a fikání volným terénem, ale zvládáme to celkem dobře a ze Sokola mažeme rovnou na Velkou Tisovou. Moc si ji nevybavuju, ale podle GPS byla asi bez problémů.
Velký buk je navigačně opět relativně jednoduchý a před námi už jen dva poslední vrcholy. Malý buk je zrada. Cestičky nikde žádné, takže to bereme terénem kamsi nahoru, hodně nahoru. Cestou dolů pak trefíme pěšinu, kterou jsme původně hledaly. Vyloupnem se trošku jinde než bylo v plánu, ale víme, kde jsme a to je hlavní. Sbíháme na silnici, kluci už netrpělivě vyčkávají. Před sebou máme poslední vrchol a pak 9 kilometrů do Mařenic. Čas se nám krátí a není čas ztrácet čas. Cesta na Klíč jako by nebrala konce, ale nakonec jsme tam. Výhledy jsou odsud asi taky parádní, ale my si jich moc neužijeme, protože tu hrozně fouká a prší. Rychle uděláme poslední fotky a valíme dolů. Ve Svoru nás ještě jednou čekají kluci. Popadnem čelovky a svištíme. Krize mě přešla a už zase můžu běžet.
Je to za námi
Posledních devět kilometrů nakonec uběhne docela rychle a my už před sebou vidíme světla kostela v Mařenicích. A taky dvě světla, která považujeme za auto a divíme se, proč jsou tak vysoko. Až po chvíli nám dochází, že to jsou Jindra s Honzou a my jsme konečně v cíli.
Nakonec nám to celé trvalo 23 hodin a 20 minut. Limit jsme stihly tak akorát.
I přesto, že nám skoro celou dobu lilo jak z konve, to bylo parádní a celá akce ve mně zanechala hodně intenzivní zážitek.
Nikdy neříkej nikdy :)
Po doběhnutí jsem se s Marcelkou shodly, že znovu už bychom do toho nešly, ale už druhý den jsme názor začaly měnit. Bylo by fajn, oběhnout si všechny vrcholy za hezkého počasí a pořádně něco vidět a možná taky tolik nekufrovat. Uvidíme….
Velké díky patří Marcelce, že do toho se mnou šla a samozřejmě Honzovi a Jindrovi, kteří se o nás celou dobu starali jako o vlastní a jejich servis prostě neměl chybu. A taky by to bez nich nebyla taková sranda :). Honzovy luxusní fotky už jsou jen třešničkou na dortu.
Článek sepsala: Petra Burešová (členka Runsport Teamu)
