Zdeněk Hruška a Martin Jor na Pyrenees Stage Run 2022
Přesně před rokem jste si mohli přečíst článek Péti Burešové o tom, jak společně s Marcelkou Mikuleckou zvítězily na epickém etapáku Pyrenees Stage Run. Letos se na tento závod v srdci Pyrenejí vydalo další Runsport duo – Zdeněk Hruška a Martin Jor. O tom, jak to probíhalo a jak chutná vítězství si můžete přečíst v následujícím článku, který pro vás sepsal Zdenda Hruška.
Pyrenees Stage Run 2022
Sedm dní, sedm etap, dvěstě čtyřicet kilometrů, patnáct tisíc metrů stoupání. Takové jsem oficiální parametry Pyrenees Stage Run. Myšlenka běžet etapový závod v Pyrenejích se zrodila v Martinově hlavě. Já si do té doby furt myslel, že se budu vracet na místo činu do Chamonix a zkusím ještě jednou štěstí na královské trati UTMB. Nakonec jsem se rozhodl tenhle cíl o nějaký rok odložit a dát šanci něčemu úplně novému. Běžecké disciplíně, se kterou jsem žádnou zkušenost neměl. A poznat hory, které jsem nikdy před tím nenavštívil.
Přípravy
Dobrá tedy, když už máme týden života věnovat pobíhání po Pyrenejích a investovali jsme nemalou částku peněz do startovného a cestování, udělejme to alespoň pořádně. Já i Martin jsme si tedy Pyreneje zvolili jako hlavní cíl letošní sezóny a celou přípravu pomalu směřovali k prvnímu týdnu v září, kdy se závod konal. Z tréninkového pohledu to pro nás znamenalo, že dlouhé běhy nebyly tak dlouhé, jako kdybychom se připravovali na klasický jednodenní ultramaraton, ale přibylo více intenzity a kvality. Těžší tréninky se navíc kumulovaly do více dní po sobě, aby se alespoň přibližně nasimulovala zátěž, která nás během týdne v Pyrenejích měla čekat.
Výživa při etapovém závodě
Dalším dílem skládačky, neméně důležitým než trénink, byla výživa. Věděli jsme, že abychom během závodního týdne zůstali v psychické i fyzické pohodě, nesmíme tuhle stránku závodění podcenit. Plán byl, že v jednotlivých etapách budeme jíst pravidelně a často, i když bychom to při normálním, jednodenním závodě nepotřebovali, aby se tělo nedostávalo do energetického deficitu a po skončení etapy mohlo rychleji regenerovat. Po závodě bylo v plánu samozřejmě co nejvíce jíst, pít a odpočívat. Se vším nám neskutečně pomohl Edgar, jehož produkty nás provázely každým dnem. Při závodě jsme si dopřávali Edgar Isotonic, abychom se i v pořádném španělském vedru dobře zavodnili a doplnili minerály. Energii jsme doplňovali Power Drinkem a pravidelným pojídáním gelů Edgar (Za týden jsme jich ve dvou spořádali 128). Po závodě jsme si vždy dopřáli Recovery Drink, abychom tělu dodali energii, sacharidy a bílkoviny potřebné k regeneraci a před spaním pili protein. V tomto ohledu jsme snad žádnou chybu neudělali a vše poctivě plnili podle plánu - až na nějaké úmyslné prohřešky (řekněme “guilty pleasure”), jako jedno malé pozávodní pivko případně malá trocha červeného vína k večeři. Co jsme taky měli dělat, když před námi každý večer stála na stole lahev?
Vybavení aneb vše musí být vyladěné
Abychom celý týden zvládli podávat maximální výkony a nemuseli řešit nepohodlí, nebo nějaké zbytečné problémy, potřebovali jsme co nejlepší vybavení. A s tím nám už dlouhodobě pomáhá náš hlavní partner, běžecká a outdoorová speciálka Runsport.cz a také Salomon, který není potřeba představovat. Od hlavy až k patě jsme byli vyzbrojeni vybavením a oblečením této značky, což je nakonec patrné i ze všech našich závodních fotek. Od nových bot Salomon Pulsar Trail Pro, vybavených karbonovým plátem, přes veškeré oblečení, až po ultralehké a pohodlné vesty Sense Pro 10. K tomu jsme nafasovali dokonalé běžecké hole Leki FX.One, které jsme na pyrenejských kopcích využívali každý den. Vše fungovalo bezchybně, nic nám nepřekáželo. Zbytek byl už jen na nás.
A teď už konečně k tomu zajímavému, jaké to všechno ve skutečnosti bylo?
Je těžké nějak stručně shrnout týden nabitý cestováním, zážitky, skvělými lidmi, novými místy, dechberoucími scenériemi, nadšením, únavou, radostí, bolestí,… Ale pokusím se o to.
Kdybych měl vyzdvihnout to nejlepší z celého týdne, asi by to byla bezchybná organizace vedená duem Jordi Vissi a Tomas Llorens. Ano, jedná se sice o menší závod, takže se organizátoři nemusí vypořádávat s nekonečnými zástupy lidí, ale ani tak nenechali nic náhodě, nic nepodcenili. Vše fungovalo jako dobře namazaný stroj a my, jako závodníci, jsme nemuseli řešit nic navíc, o vše bylo postaráno.
Převoz věcí, ubytování na moc pěkných místech, bohaté stravování, ochotní a obětaví dobrovolníci. Vše bylo na svém místě, nic nechybělo. My jsme se mohli věnovat závodění, regeneraci, jídlu a poznávání krásných horských městeček a vesnic, do kterých jsme si při každé etapě doběhli.
Vše dokreslovala celková atmosféra, kterou organizátoři vytvořili a která byla prostě úžasná. Díky menšímu počtu závodníků jsme se navíc všichni postupem času poznávali a někdy od poloviny týdne již na pravidelných večeřích vládla atmosféra téměř rodinná.
A rodinnou atmosféru vytvořili lidé. Organizátoři, dobrovolníci, závodníci, všichni se zasloužili o převládající pocit sounáležitosti. Pocit, že všichni jsme součástí jednoho týmu. Že i když závodíme proti sobě a na trati jsme soupeři, máme zároveň jediný společný cíl - vytvořit si nezapomenutelné zážitky a týden v Pyrenejích si užít naplno. Celý závod byl navíc protkán různými zpestřeními, jako oslava něčích narozenin. Rodinný tým z Rakouska, kde otec, který se závodu účastnil po páté, běžel bok po boku se svou dcerou, druhý rok v řadě. Nebo otec s dcerou ze Švédska, kteří přijeli, jen aby pomáhali jako dobrovolníci. Zkrátka spousta pěkných příběhů a úžasných lidí, díky kterým jsme si uvědomovali, že v Pyrenees Stage Run nejde jen o závodění a soupeření.
Trasa
Co se trasy týče, celé dobrodružství začalo kousek nad Barcelonou ve městečku Ribes de Freser. Proběhli jsme Andoru a několik národních parků a vše zakončili dlouhým seběhem do naší finální destinace, městečka Salardú. Jak jsem již zmínil, byla to moje první zkušenost s Pyrenejemi a musím říct, že mě naprosto uchvátily.
Trasa vedla horskými vesnicemi, škrábali jsme se do prudkých kopců, přebíhali jsme travnaté hřebeny, lezli po skalách a kamenní, sjížděli po kamenné suti, kochali jsme se výhledy na páru stoupající z údolí pod námi, rozplývali se při pohledu na krásná jezera a majestátní divoké koně. Mělo to vše, co běhání v terénu nabízí a proč ho tak milujeme.
Vrcholem celého týdne byla dle mého názoru pátá etapa, která vedla z Arinsal a končila v Tavascan. Nejkrásnější, ale zároveň nejtechničtější a nejtěžší etapa, která nás provedla kolem nejvyššího vrcholu Andory, Comapedrosy. Pro milovníky dat, při této etapě jsme uběhli necelých čtyřicet kilometrů, ale zároveň při tom nastoupali asi dva a půl tisíce výškových metrů a dostali se do výšky dvou tisíc sedmi set metrů nad mořem (přesně 2775 m. n. m.). Nejkrásnější lokace a výhledy celého týdne pro mě byly vykoupeny první velkou krizí. Ale o tom až později.
Jak probíhal závod?
A jaké to všechno bylo z pohledu závodění? Kdo jste nás sledovali tak víte, že to asi žádné velké drama úplně nebylo. Od první etapy jsme si na druhý tým, se zavádějícím názvem STROOPWAFEL, vytvářeli náskok, který s každým dnem rostl. A přibližně od čtvrté etapy jsme si byli jisti, že pokud dokončíme, vyhrajeme. Ale ne vždy je to tak jednoduché, jak se navenek může zdát.
Já i Martin jsme se od začátku potýkali se střevními problémy, které vznikly kdo ví jak. Nebylo to příjemné. V průběhu jednotlivých etap nás to vlastně netrápilo, ale mimo etapy jsme si užili svoje. Zatímco Martin se z toho postupem týdne otřepal, mně se držely až do úplného konce a asi se to podepsalo na mých výkonech v posledních třech etapách, kde jsem se cítil hodně slabý a většinu toho pak odtáhl Martin. Zejména pátá a sedmá etapa, obě velmi dlouhé z pohledu času na trati a k tomu technicky náročné, pro mě byly očistcem. Obě rána jsem se ráno vzbudil s nepříjemně vysokou tepovkou, která mi neklesla ani u snídaně. Takže jsem se modlil, abych se nějak se ctí doplazil do cíle a Martina moc nezdržoval. Chtěli jsme posbírat všech sedm medailí za první místo, ale upřímně, mým hlavním cílem bylo pouze dokončit.
Výběr správného parťáka je důležitý
Naštěstí jsme to všechno zvládli, i když jsme zejména ke konci nějaký čas ztratili. Myslím, že jako tým jsme fungovali hodně slušně a vzájemně se podpořili v těžkých momentech. Ono trávit více než týden téměř veškerý čas s jedním a tím samým člověkem nemusí být jednoduché. Dokážu si představit, že když si dva lidé stoprocentně nesednou, může se pohodová idylka pěkně zvrtnout. Obzvlášť vlivem rostoucí únavy a dalších drobností, které se časem vynoří. Třeba když jsem ráno před startem poslední etapy Martina dost asertivně požádal, aby si nezpíval (což on jinak po probuzení dělá rád). V tomhle ohledu jsme to ale také zvládli a nějaké drobné neshody si rychle vyříkali.
Jinak to však byla čirá radost. Naše ega si hodně užívala, že jsme byli braní za hlavní favority, každý večer stáli na stupních vítězů a dostávali medaile. Že jsme po první etapě dostali speciální označení lídrů závodu a to už do konce nesundali. Že se nás několikrát nezávisle na sobě zeptali, jestli se během živíme, nebo máme i jinou práci. Ano, i to se stalo. Zároveň jsme cítili podporu z domova, od rodin, přátel i nezávislých pozorovatelů, kteří to dobrodružství prožívali s námi a fandili nám. Všem za to neskonalé díky! Stejně jako díky Edgaru a ostatním naším úžasným sponzorům, kteří nám pomohli tento náročný podnik zvládnout.
Vítězství aneb na výhře nezáleží :)
Když jsme den po poslední etapě, vyhlášení a všech dalších povinných ceremoniích seděli v autobusu, který nás vezl zpět do Barcelony, teprve nám začínalo docházet, co všechno jsme zažili. Řidič autobusu opatrně a s rozvahou vybíral horské serpentiny, my koukali z okna a ukazovali na místa, kterými jsme před nedávnem probíhali. V ten moment nám došlo, že na nějaké výhře vlastně vůbec nezáleží. Prožili jsme týden, na který budeme do smrti vzpomínat. Poznali jsme Pyreneje a spoustu krásných lidí. Poznali jsme zase o něco lépe sami sebe. A pochopili, že o to šlo celou dobu především.
Video od pořadatelů
Mohlo by vás zajímat:
