Hochkönigman Speed Trail aneb políbit horu

Runsporťačka Evička Žáčková vyléčila únavovou zlomeninu a hned se vrhla na závodění. O tom, jak si užila alpský trailový svátek Hochkönigman si můžete přečíst v jejím článku. Gratulujeme a ať to běhá… :)

Hochkönigman Speed Trail

Jsou závody, kam se těšíme kvůli dobré a milé společnosti, pak jsou ty, kam se těšíme pro neopakovatelně nádhernou trať, a nakonec jsou ty, kam se těšíme kvůli cílovému bazénku a grepovému Stiegl radleru.

Rakouský trailový svátek Hochkönigman, během kterého se závodí celý víkend na tratích od dětských běhů kolem radnice až po ultra, se tradičně odehrává na začátku června. Protože ale loňský rok byl všechno jen ne tradiční, a protože prvních několik měsíců i toho letošního roku bylo zabaleno v roušce kovidové, přesunuli pořadatelé závody na polovinu září. Což vlastně nebylo vůbec špatné, počasí bylo stále nádherné, ráno přibyly romantické mlhy v údolí a během dne nebylo až tak veliké vedro. Nicméně bylo na závodech vidět, jak moc je tento ročník odlišný od pěti předchozích. Testy, očkování, méně možných lidí ve festival aréně, a hlavně, méně běžců a téměř žádní místní odění ve krojích s úsměvy ve tvářích.

Parádní trailové hřiště

Hochkönigman se odehrává v okolí městečka Maria Alm v masivu Berchtesgadenských Alp, nejvyšší kopec Hochkönig dal název celé oblasti a majestátně se tyčí nad údolíčky ve výšce 2941 m n. m. Nicméně na tento vrchol žádná trať závodu nevede. Nejvýše se dostali běžci tratě skyrace, která byla součástí Skyrunner world series 2021, a to do výšky 2452 m n. m. na kopec Wurmkopf.

Co bolí… to bolí!

Protože skyrace sliboval extra náročnou trasu 32 km a 2700 metrů převýšení, na kterou se necítím být letos připravena, rozhodla jsem se běžet kratší speed trail. Takže mě čekalo jen 22 km a 1300 metrů převýšení navíc v rychlém a nenáročném terénu. Náš závod startoval v 9 ráno, v údolí se válela mlha, kterou jsme v prvním stoupání nechali za zády a už se jen koupali v záři podzimního slunce a ve vlastním potu. Protože musím mít pořád něco extra, jak velmi pitomě poznamenal jeden známý, tak se mi prvních asi 10 km neběželo dobře. Trápí mě žaludeční potíže a křeče v břiše, se kterými nemůžu nikdy nic moc dělat. Ani preventivně. Takže jsem se tvářila smutně, zatnula jsem zuby a snažila se v nějakém akceptovatelném tempu stoupat i klesat. Nahoru to moc netáhlo, tak mě napadla strašná pitomina – co ztratím nahoru, musím dohnat dolů. Nepředběhne mě žádný chlap. Akorát mi v tom mém nedokysličeném mozečku nedošlo, že z kopce jsem trochu horší běžec… a že to bude bolet.

V čem Evča běhá?

-15%

Inov-8 Terra Ultra G 270 W (S) coral / black

Dámská trailová univerzálka – pohodlnější, energičtější, přirozenější. Představujeme vám…

4 290 Kč 3 646 Kč

Detail

Brambora a bronz v kategorii? To beru!

Kromě asi jednoho nebo dvou kopců je celá trasa velmi běhavá a ne moc odpočinková. Věděla jsem, že někde za zády mám kolegu runsporťáka Martina Velebu a že přede mnou jsou nějaké holky. Kolik jich je a kde jsou, to už jsem netušila. Když jsem tenhle závod běžela před třemi lety, bylo podél trati dost lidí, fandili, říkali rozestupy a byli skvělí. Teď byli u trati jen bubeníci, byli hodně slyšet, udělali aspoň v pár místech úchvatnou atmosféru, ale o závodu nevěděli nic. Takže když mě nějakých 1000 m před cílem míjela jedna holka, nechala jsem ji. Jenže o pár set metrů dál jsem se dozvěděla, že jsem 4., ta holka mi vzala medaili. Obě jsme hodně sprintovaly, ale já byla v koncovce pomalejší. Slečna si právem vybojovala medaili, já brala bramboru v celkovém pořadí žen, bronz v kategorii a 17. místo mezi muži. Čas jsem si zlepšila oproti předchozímu ročníku o šílených 20 minut. Z kopce mě nakonec předběhli dva chlapi. Na stupních vítězů jsem stála poprvé po roce a půl. Se zdravýma nohama, s obrovským úsměvem a radostí jako hrom. Krásný den v horách.