Naše runsporťačky Péťa Burešová s Marcelkou Mikuleckou vyrazily týden po vítězství na Hostýnské osmě na další závod. A nebyl to ledajaký závod. Holky vyrazily na týdenní etapák Pyrenees stage run, který se běžel v severovýchodní části Pyrenejí, kousek nad Barcelonou. Trasa závodu vedla přes Katalánsko a také přes Andorru. Více se dozvíte v reportu, který pro nás sepsala Péťa…
Jak to všechno začalo?
Psal se podzim 2018, když jsme se s Marcelkou Mikuleckou na soustředění Runsport teamu v Beskydech bavily o tom, jaké závody bychom si jednou chtěly zaběhnout. Vypadalo to asi takhle:
Já: Já bych si chtěla zaběhnout nějaký etapový závod.
Marcelka: Já taky.
Já: Tak dáme něco spolu?
Marcelka: No tak jo. Tak něco najdi.
Já: No já jsem četla něco o jednom sedmidenním v Pyrenejích. To musí být pecka.
Marcelka: Tak jo.
Na rok 2019 už jsme obě nějaké plány měly, tak jsme se rozhodly, že to necháme na rok 2020. Jednak abychom měly čas na nějakou přípravu a navíc abychom měly víc času na celou tu srandu našetřit nějaké chechtáky, protože co si budem povídat, levná záležitost to není.
Bohužel asi měsíc před startem v roce 2020 byli pořadatelé Pyrenees stage run kvůli covidové situaci nuceni závod přesunout na další rok. A tak se nám těšení a čekání trošku protáhlo a my se modlily, aby se závod v roce 2021 konal, protože představa, že zase budeme rok trénovat a pak nic, byla víc než zdrcující.
Pyrenees stage run - běžecký ráj v Pyrenejích
Naštěstí letos už to vyšlo a my jsme poslední víkend v srpnu přistály v Barceloně a následně vlakem dojely do malého městečka Ribes de Freser, kde to všechno začalo.
Po příjezdu a ubytování se v hotelu jsme vyrazily na registraci. Ta byla vcelku rychlá, protože z původně více než sta přihlášených týmů letos zůstalo jen 25.
V ženské kategorii byly týmy dva (nutno podotknout, že ženských týmů zde celkově moc nebývá a jeden rok byl dokonce jen jeden, nejvíc jich bylo asi 6), což přisuzujeme náročnosti celého podniku (a letos i covidu). Kromě nás zde tedy byly dvě angličanky (matka s dcerou), které žijí ve Francii a díky tomu si párkrát zajely do Pyrenejí zatrénovat. 1:0 pro angličanky :)
I když jsme samozřejmě chtěly zaběhnout co nejlépe, hlavním cílem bylo to celé zvládnout (ideálně ve zdraví).
1. etapa Ribes de Freser - Queralbs (34,4km/ 2180m+/ nejvyšší bod 2585m/ 6:33)
První den jsme ještě krásně čerstvé a na start v 8 hodin jdeme lehkým krokem a hlavně natěšené a plné očekávání. Taktika je jasná, nepřepálit začátek, ale jít si pěkně na pohodu a užít si to. Tuhle taktiku mají asi všichni, protože dopředu se nikomu nechce, a tak prvních pár kilometrů běžíme na druhém místě. Časem se před nás dostanou kanárci (tak říkáme klukům z Tuga Canaris) a jeden mix tým.
Za první občerstvovačkou se z široké šotolinové cesty dostaneme na parádní trail v borovém lese a přecházíme do chůze. Když vylezeme z lesa na široké, zlatavé pláně, začíná první kochačka a taky první pořádný kopec. Na vrcholu Balandrau se chvíli kocháme a fotíme a pak už to mastíme do sedla na občerstvovačku a potom parádním seběhem k horské chatě Coma de Vaca. Odtud následuje krásný a místy docela technický trail, kde nechybí ani řetězy. Nádherným traverzem se pak dostaneme do lyžařského střediska, kterému dominuje obrovský klášter Santuari de Núria.
Pak už jen 7 km technický (a nekonečný) seběh a jsme v cíli.
První věc, kterou budeme dělat každý den je zapsání se na seznam na masáž a pak se jde hodovat. Když se později dostaneme do hotelu rozjedeme naše regenerační kolečko - compex, regenerační legíny, proteinový nápoj a pokud se zadaří, tak trošku pospat. (Marcelka se zvládá ještě protahovat a válcovat, ale já to flákám).
Video - 1. etapa
2. etapa Queralbs - Puigcerda (37,4km/ 1700m+/nejvyšší bod 1992m/ 5:45)
Druhá etapa začíná cestou vláčkem do Queralbs (kde jsme předešlý den skončili). Po prvním dni docela cítíme stehna, ale tato etapa má být více běhavá, tak doufáme, že se to vytřepe a nějak to půjde. 99% trati vede po GR11, a i když se dnes nedostaneme nad 2000m, trasa je opět nádherná a my si užíváme borové lesy, krásné městečko Dórria a všudypřítomné krávy :). Na 27km se k nám přidává Ian Corless (běžec a hlavně fotograf, autor knihy Running Beyond), který s námi běží asi 2km, a fotí nás ze všech stran, a mě se tak plní další z mých snů.
Posledních 5km je trošku na morál, seběhli jsme z hor a přes opuštěné vesnice se v popoledním horku, šineme do městečka Puigcerda, které je navíc na kopci. Malýma uličkama se nakonec domotáme až na náměstíčko, kde je cíl.
Po masáži, jídle, pivu a kávičce se přesuneme na koleje, kde dnes budeme nocovat. Nohy jsou trošku na kaši, takže odpočíváme a těšíme se na večeři, kde si naložíme všechno, co se na talíř vleze.
Každý večer se po večeři (někdy i před) koná briefing, kde nám Thomas (jeden z hlavních pořadatelů) popíše trasu, která nás čeká den následující. Upozorní nás na technické pasáže, vzácné kytky (na které nemáme sahat), chráněné ještěrky (které nemáme chytat) nebo třeba jezera (ve kterých se nemáme koupat). K tomu přihodí předpověď počasí a následuje vyhlášení vítězů etapy daného dne, plus vyhlášení vedoucích týmů každé kategorie (ženy, muži, mix), kteří běží následující etapu s označením LEADER. Poté přijde na řadu krátké video a výběr fotek z právě odběhnuté etapy a jde se na kutě.
Video - 2. etapa
3. etapa Puigcerdá - Encamp (Andorra) (47,5km/ 2600m+/ nejvyšší bod 2696M/ 8:50)
Královská (nejdelší) etapa a vstup do Andorry. Start už v 7 hodin, takže budíček v 5.30. První kilometr z města běžíme za autem a pak už zase hurá do kopců. Téhle etapy jsem se bála nejen kvůli délce a šílenému převýšení, ale i proto, že nám organizátoři předešlý večer řekli, že nahoře bude určitě podle předpovědi pršet a bude kosa, a tak ať si vezmeme všechno teplé oblečení, co máme. Vzala jsem si jejich rady k srdci a myslím, že mi chyběla už jen péřovka a lyže. Možná proto, že jsem byla navlečená jak na severní točnu, bylo nahoře nádherně (a mně vedro jako kráva).
I dnes byly všude po trase krávy (jedno stádečko přímo u občerstvovačky) a taky jsme jednu krávu přistihly, jak žvýká plastový fáborek, kterým je značená naše trasa.
Nejvíc nás ovšem vyděsil kůň, který se vyřítil z ničeho nic z lesa a valil přímo na nás.
Nechyběla ani jezera a rozlehlé horské pláně, borové lesíky a parádní traily. Nakonec nám etapa nepřišla tak brutální, jak se po briefingu zdálo a my si ji moc užily.
Déšť (čti brutální liják) nás chytil ani ne 10 minut před cílem, takže jsme doběhly jak zmoklé slépky.
Po třetí etapě si stále držíme první místo (na druhé angličanky už máme náskok několika hodin), ale samozřejmě únava se kumuluje a nohy jsou na kaši.
Video - 3. etapa
4. etapa Encamp - Arinsal (20km/ 1900m+/ nejvyšší bod 1983m/ 4:02)
Čtvrtá etapa, tzv. adventure stage, se běží celá v Andoře. Dobrodružná proto, že nebude značená, takže je potřeba se řídit mapou, kterou jsme dostali, hodinkama s GPS nebo prostě sledovat značky GR11. Je to sice nejkratší etapa, ale s dost velkým převýšením (navíc se 2x dostaneme přes 1900m), takže nečekáme, že bychom si nějak výrazně odpočinuly. Většinu trasy běžíme po lesních cestičkách a trailech a připadá nám, že to dnes opravdu rychle odsýpá. Do kopců jdeme jak pily a dokonce klukům z Amsterdamu přivodíme “mental breakdown” jak to sami nazvali, když je v druhém kopci nečekaně dojdeme :). Pak už jen seběh do cílového městečka, zimního střediska Arinsal. Dnes máme na odpočinek docela hodně času, takže si odpoledne i chvíli zdřímneme. Když se chceme v pět odpoledne vydat na pizzu, začne lít jak z konve a nám nezbývá nic jiného, než vybalit oříšky a křížaly a nějak vydržet do večeře. Hlad máme každý den větší a větší, ale večeře je většinou až kolem 19 - 19.30.
Nohy už nás nebolí, ale celkově se cítíme unaveně.
Video - 4. etapa
5. etapa Arinsal - Tavascan (39,7km/ 2680m+/ nejvyšší bod 2756m/ 8:08)
Dnes nás čekají dva národní parky - Valls del Comapedrosa Natural Park, kde bude i nejvyšší bod celého PSR - Portella de Baiau - a Alt Pirineu Natural Park, kde si střihneme vertikální kilometr na Coll de Tudela (2289m). Opět nám hrozí deštěm a tentokrát je to prý tutovka.
Na to, jak jsme se na startu cítily unavené, se nám jde dobře a od začátku to do kopce zas rubeme jak pily. A první kopec dne stojí opravdu za to. Asi po 40 minutách začíná pršet, takže oblékáme bundy. Postupně se přidává i docela silný vítr a začíná být zima. Na Portella de Baiau je to hotový mordor. Jen se pozdravíme s dobrovolníkama, co tady (zabalení v bundách a fóliích) zapisují průchod závodníků a už se vrháme suťoviskem dolů. Marcelka mi rovnou hlásí, že tohle teda neběžíme, že to je šílené, a tak pouštíme švédské kluky, kteří to mastí dolů hlava nehlava (a za nimi v závěsu borec s gopro kamerou a psem).
Když se sutí dokloužeme a dosuneme pod kopec, jsme venku z mlhy a před námi se vynoří nádherné jezero. Tohle bylo fakt za odměnu. O tom, jak náročná tato část trati byla, svědčí i fakt, že máme za sebou teprve 10km, ale na trati jsme už víc jak dvě a půl hodiny.
Vesele pokračujeme trailovou, mírně kamenitou pěšinkou dolů, proběhneme stádem koní, pozdravíme další dobrovolníky, co jsou na trati a fandí nám a pak špatně došlápnu a vyvrtnu si kotník. Docela to bolí, tak chvíli pajdám, ale snažím se to rozběhnout, protože před sebou máme ještě hodně dlouhou cestu do cíle.
16km dlouhý seběh není nic pro nás a tak nás dobíhají nějací muži a jeden mix tým. Všude je samé kamení (m
okré) a já si pro jistotu zvrtnu ten stejný kotník ještě jednou. Běžet (i když opatrně, protože kotník se zdá lehce nestabilní) můžu, takže na občerstvovačce dáme jen polívku, kolu a ovoce a mastíme dál.
Cestou potkáváme Thomase, který nám oznamuje, že nám nefunguje traker, tak ať ho zkusíme na další občerstvovačce restartovat. To se podaří a pak přijde na řadu vertikální kilometr. Pro mě a můj kotník je mnohem lepší drápat se nahoru, takže si nestěžuju. V půlce kopce se mi seknou hodinky a my jsme bez navigace (dnes se fakt daří), což ale není až takový problém, protože trasa je značená velice dobře. Z poslední občerstvovačky po seběhu je to do cíle už jen něco málo přes pět kilometrů, a i když běžíme krásným úbočím a kocháme se výhledy, docela se to táhne.
V cíli dáme klasický rituál a já přidávám chlazení lehce oteklého kotníku. U večeře se družíme s klukama z Amsterdamu a Španělska a je opravdu veselo.
Tavascan byla asi nejhezčí mini vesnička s románským kostelem a mega fotogenickým kamenným mostem zasazená do hlubokého údolí, ve které jsme za celou dobu PSR bydleli.
Video - 5. etapa
6. etapa Tavascan - Esterri d’Áneu (26,6km/ 1820m+/ nejvyšší bod 2646m/ 4:49)
Šestý den je můj nejslabší. Kromě toho, že jsem nějak špatně spala a cítím se hodně unaveně, mi kotník natekl do šílených rozměrů a místo kotníku mám jednu obrovskou bouli. Dobrá zpráva je, že to nebolí, takže kotník zatejpuju a jde se na věc.
Z Tavascanu valíme zase hned do kopce. Původně už jsem dnes hůlky brát nechtěla, ale kvůli kotníku jsem je vzala a jsem za to ráda. Připadám si bez energie a mám pocit, že to moc nešlape. Nicméně podle tempa ostatních usuzuji, že nejsem jediná. I tak se ale držíme jako již tradičně v popředí a jelikož kolem pobíhá Ian s foťákem, snažím se tvářit vesele.
Jakmile vylezeme na pláně kousek pod vrcholem je mi najednou lépe a začínám si užívat nádherné výhledy. Na vrcholu nás čeká dobrovolník a směruje nás k lanům, které zde pro nás natáhli, protože první část sestupu je dost technická a prudká a mě se hrozně líbí.
Výhled na jezera, který se nám po tomto sestupu otevře je dech beroucí. Fotíme o sto šest, ale je nám jasné, že ani fotka, ani video plně nevystihne tu nádheru všude kolem nás.
Pokračujeme lehce technickým seběhem dolů a kolem jezer a najednou se odněkud zase vynoří Ian s foťákem a začne nás nahánět. Do cíle je to 15km pořád z kopce a na to se moc netěšíme. Na druhou stranu nemáme důvod se někam honit a tak si klušeme pěkně na pohodu.
V cíli je jako již každý den pěkně veselo a všichni si navzájem gratulujeme ke zdolání etapy a sdílíme zážitky z trasy. Po šesti dnech se dá říct, že už se známe všichni. A to jak se závodníky, tak i se všemi, co pomáhají ať už na trati nebo v cíli. Možná to bude znít jako klišé, ale opravdu se z nás stala jedna velká rodina.
Cestou z cíle do hotelu jdeme kolem restaurace, kde sedí asi deset závodníků a hned nás zvou, ať se taky přidáme. Neváháme ani chvilku, konečně si totiž dáme tu zmrzlinu a pivo, které jsme plánovaly celý týden. Tentokrát se družíme s borcem z USA, dvojicí z Lucemburku, jiným borcem z Holandska, další je z Anglie a nakonec se objeví i Ian, který je pro změnu z Norska.
Po večeři a po briefingu se snažíme jít co nejdřív spát, protože poslední etapa startuje už v 7. Stav kotníku se nezměnil, stále jedna velká boule.
Video - 6. etapa
7. etapa Esterri d’Áneu - Salardú (32,8km/ 2300m+/ nejvyšší bod 2739m/ 7:13)
Na start sedmé etapy jdeme ještě za tmy a už docela dost unavené, ale zároveň natěšené, protože z vyprávění víme, že to má být opět nádherná etapa se spoustou jezer a obrovských kamenů.
Ze startu běžíme opět chvíli za autem a jakmile se dostaneme na kraj města, mastíme do kopce a dnes už to zase šlape. Startovní pole se docela brzy hodně roztáhne a asi od pátého kilometru už jdeme samy. Od 10. kilometru začnou přibývat kameny a postupně se mění v obrovitánské balvany, které různě přelézáme a přeskakujeme. Občas, když se otočím, tak se leknu, že jsem Marcelku ztratila, ale vždycky se nakonec zpoza nějakého obřího kamene objeví. Tahle část je opravdu nádherná. Vrchol Coll de Basiero je pořádná stojka a my se škrábeme skoro po čtyřech. Nahoře nás vítá jeden z dobrovolníků, vyfotí nás a ještě chvíli pokecáme než se vydáme další stojkou tentokrát dolů.
Po občerstvovačce v sedle se vydáme do posledního pyrenejského stoupání, které je sice prudké, ale už jen krátké. Poté následuje technický seběh (nebo spíš slez), který se po chvíli změní na méně technický a lépe běhatelný. A tady už je zase Ian a jeho foťák. Popravdě nebýt tu Ian, tak asi jdeme, ale takhle se hecneme a valíme to po šutrech hlava nehlava až na parkoviště, kde kamenitá cesta přechází v cestu širší, prašnou, lehce běhatelnou a Ian nás se slovy “See you at the finish line, ladies!” opouští.
Víme, že posledních 10km bude na palici, ale na druhou stranu je to stále mírně z kopce a rychle to ubíhá.
Když vbíháme v Salardú do poslední zatáčky před cílovým obloukem, mám na krajíčku. My jsme to fakt daly!
Poslední proběhnutí cílovou páskou, gratulace, objímání, radost, smích, dojetí a taky trošku smutek, že už je konec.
Dobíháme jako první ženy. Celkově končíme na 6. místě. Z 25 týmů dokončí 19 týmů (+ 2 nekompletní).
Pro mě osobně byl tohle jeden z nejintenzivnějších běžeckých zážitků a splněný sen. Obrovské díky patří organizátorům a dobrovolníkům, kteří se o nás starali jak o vlastní a mě nenapadá jediná věc, která by se dala vytknout. Tím, že se letos účastnilo jen 25 týmů, měl celý závod neskutečnou rodinou atmosféru a o to víc jsme všichni prožívali nejen svůj závod a svůj boj, ale i radosti a strasti všech ostatních.
Největší díky ovšem patří Marcelce, protože bez ní by celé tohle španělské dobrodružství nebylo možné.
Video - 7. etapa
